Zelí: hlávkové, pekingské a čínské zelí

Ilustrační fotografie

Zelí měli ve svém jídelníčku už staří Římané, používali ho i na léčebné účely. Nastrouhané se solí předepisoval už Hippokratés při zánětech močové trubice. Kapitán Cook ochránil svou posádku před kurdějemi, třikrát denně podával svým námořníkům kysané zelí. Rostlo v západní Evropě, na Blízkém východě i ve Středomoří.

Patří mezi listovou zeleninu.
Rozlišujeme :
hlávkové zelí, to už odpradávna patřilo mezi postní jídla. Je kulaté, velké, příbuzné kapustě, odlišuje se jen stavbou listů. Rostlo už v pravěku jako keř. Stejně jako kedlubny či květák je vyšlechtěné z brukve zelné. Celé hlávky můžeme skladovat v chladnu, naložené se solí a kmínem, nebo jej nechat vykvasit. V současné době je vyšlechtěno několik odrůd bílého i červeného zelí. K jeho pěstování je třeba dobře prohnojená půda a dostatek vláhy. Pozor na běláska zelného nebo dřepčíka olejkového, který tuto zeleninu často napadá.

Bílé zelí podporuje imunitní systém, červené má výraznější chuť a dvojnásobné množství železa.
Listy zelí obsahují organické kyseliny – citronovou, jablečnou, mravenčí aj.,bílkoviny, cukry, tuky, aminokyseliny, vitamíny C, B, E, H, celulózu, železo, hořčík, draslík a další.

Velmi účinná je čerstvá šťáva ze zelí, ta léčí i žaludeční vředy a dvanácterník. Výzkumy prokázaly, že působí i proti bakteriím tuberkulózy, ulevuje kašli, léčí dnu i žlučníkové kameny.
Je močopudné, zbavuje tělo toxinů i choroboplodných zárodků. Jeho konzumace se doporučuje i při onemocnění srdce a ledvin, arterioskleróze, obezitě, i při leukémii. Omlazuje naše buňky, působí jako prevence proti rakovině, zpevňuje kosti.
V lidovém léčitelství se doporučuje jak čerstvé, tak i jeho šťáva.

Ulevuje bolestem hlavy, působí proti nespavosti, jako prevence před kurdějemi, při dlouhodobých obtížích s trávením, i hemeroidech. Jako obklad při bolestech kolen se užívaly i zelné spařené listy. Šťáva má projímavé účinky, s medem je vhodná k léčbě dýchacích cest, zánětu hrtanu i průdušek. Žvýkání zelných listů prý posiluje dásně a zabraňuje tak paradentóze. Vzhledem k obsahu síry, vápníku a jódu může pomáhat i při léčbě kožních problémů, alergie či lupénky.

Na pročištění organismu je výborné pití zelné šťávy po dobu tří týdnů. Omyté listy namočíme třikrát na půl minuty do minerálky teplé asi 45°C, pak je dáme do odšťavňovače a hned pijeme, nejlépe ráno nalačno.

Mezi samostatné druhy, nikoli odrůdy zelí hlávkového, patří
pekingské zelí ( Brassica campestris), pak-soi. Často  se prodává pod nesprávným názvem – čínské zelí. Pochází z Číny, kde bylo známo už ve 3. století. Vzniklo zřejmě křížením čínského zelí a vodnice, protože v přírodě nebylo nalezeno divoce rostoucí. Do Evropy se dostalo v 18. století, u nás se začalo pěstovat kolem roku 1930, ve velkovýrobě pak až roku 1998.

Mladé listy mají více vitamínu C než citron, dále obsahují vitamíny B, karoten, draslík, železo, hořčík, síru, vápník. Nenadýmá. Jeho chuť není tak výrazná jako u zelí čínského. Působí blahodárně na zažívací trakt. Obsahuje velmi málo kalorií. Dá se vařit, dusit, zapékat, výborný je i na salát. Sklízí se asi šedesát dní po vysazení.

Čínské zelí (Brassica chinensis) pochází z Asie, pěstuje se hlavně v Číně a Japonsku. Je prapředkem zelí pekingského, má dlouhé tuhé listy volně uspořádané, netvoří hlávky. Dá se sklízet postupně po listech už za tři týdny po výsevu. Obsahuje stejné látky jako  zelí pekingské, ale má dvakrát více sacharidů.

Autor: Eva Ch,
Zdroj: Wikipedie, Zelenina z naší zahrádky